Občanský zákoník řeší majetkové vyrovnání při rozvodu pouze v hrubých obrysech a nejednoznačně – v případě partnerských neshod proto zůstává detailní posouzení situace na bedrech soudu. Rozdělení majetku po rozvodu může skončit i tak, že jeden z manželů opustí soudní síň s plnou nebo výrazně větší částí nemovitosti, zatímco druhý odchází s minimálním majetkem.
Jak probíhá dělení majetku při rozvodu?
Problematika vypořádání společného majetku se stává nedílnou součástí procesu rozvodu. Nezbytné je urovnat majetkové vztahy, které vznikly během manželství a spadají pod tzv. společné jmění manželů. To může být nabyto společně a jeho spravedlivé rozdělení může být složitým úkolem.
Obecně platí, že veškerý majetek a také finanční závazky (včetně dluhů) by měly být během rozvodového procesu rozděleny zhruba na polovinu. Každý z manželů má nárok na spravedlivý podíl, který je rovnoměrně rozdělen. Většinou není nutné uchýlit se k soudnímu sporu. Proto jsou ve skutečnosti soudy jen zřídka nuceny rozhodnout ve prospěch jednoho z manželů tím, že mu přiznají větší podíl než druhému.
Často se stává, že jeden z partnerů vydělával peníze a finančně přispíval k rodině, zatímco druhý se staral o domácnost a výchovu dětí. Ani to ale nemusí být zásadní faktor při určování rozdělení majetku. Soudy se většinou snaží dosáhnout rovnováhy a zohlednit všechny okolnosti, které mohou ovlivnit majetkové vyrovnání.
Při dělení obvykle platí zásada, že společně nabytý majetek by měl být rozdělen rovným dílem. Komplikovanější situace však nastávají v případě spojení společného a osobního majetku. A právě těchto případů se týká řada soudních sporů.
A co osobní majetek?
Muži i ženy dnes vstupují do svazku ve zralejším věku. Často proto již mají vlastní majetek získaný před sňatkem – například nemovitosti v osobním vlastnictví (byty, domy). Tento majetek navíc může být zatížen hypotékou. Obavy, že během manželství nebo po jeho ukončení může být ohrožen osobní majetek, který partneři vlastnili před svatbou, jsou však liché. Majetek, který jedinec měl již před sňatkem, totiž do kategorie společného majetku nespadá, a dotyčnému zůstává i po rozvodu.
Do společného jmění manželů navíc nespadají ani věci a získané během trvání manželství, pokud šlo o dar nebo dědictví získané jedním z partnerů. V těchto případech ani není třeba mít (před)manželskou majetkovou smlouvu.
Jablko sváru: vnosy a investice
Z hlediska práva je hospodaření manželů komplikované. Jednoduché by to bylo jen u osob, které do manželství vstoupily s prázdnou a všechno získaly a vybudovaly až během něj za finanční prostředky nabyté například prací. V takovém případě by majetek byl zkrátka rozdělen na polovinu.
Praxe ovšem často vypadá jinak. Manželé často mají již před vstupem do manželství nějaký majetek, ale současně i finanční závazky. Častým předmětem soudních sporů mezi bývalými partnery je proto vypořádání tzv. vnosů a investic. Termínem „vnos“ právo označuje finanční příspěvek z individuálního majetku jednoho z partnerů do společného majetku. Za „investici“ se v tomto kontextu naopak označuje financování individuálního majetku jednoho z manželů z prostředků společného jmění manželů.
Ilustrujme si to na příkladu:
Jeden z manželů zdědil majetek od rodičů a získává z něj pravidelné příjmy, například nájemné. Tyto peníze může využít na vylepšení domu, který manželé vlastní společně (jde tedy o vnos). O investici by se naopak jednalo v případě manželů, kteří oba přispívají svými příjmy na renovace bytu, jenž je ve vlastnictví pouze jednoho z manželů. Obdobně se hodnotí i situace, kdy partneři společně hradí splátky hypotéky na byt jednoho z manželů.
Co když manželé splácí hypotéku?
Dalším kamenem úrazu jsou situace, kdy manželé splácí hypotéku na nemovitost, kterou vlastní pouze jeden z nich. Podle soudů se splácení hypotéka na nemovitost, v níž oba partneři (a případně i děti) během trvání manželství bydlí, považuje za finanční prostředky investované do rodinného života a domácnosti. Při vyrovnávání společného jmění manželů je nicméně zásadní zjistit, kolik peněz by museli manželé zaplatit za nájem, pokud by nebydleli v nemovitosti jednoho z nich.
Pokud je částka vynaložená na splátky hypotéky srovnatelná nebo dokonce nižší než průměrné nájemné, pak není nutné, aby ten, kdo není vlastníkem nemovitosti, kompenzoval druhého manžela. V případě, že jsou ale měsíční platby na hypotéku vyšší než by dotyčný běžně platil za nájem, musí vlastník nemovitosti exmanželovi/exmanželce částku, kterou zaplatit za splácení hypotéky, poměrově vykompenzovat.
Rozhoduje výše splátek
Dané stanovisko potvrzuje i nedávné rozhodnutí Nejvyššího soudu, který řešil majetkový spor bývalých manželů. Soud zamítl argumentaci, že by majitel nemovitosti splátky hypotéky musel hradit bez ohledu na to, ať už by tam žil s rodinou nebo bez ní. I když tento argument není zcela nepodložený, soud rozhodl, že v posuzované situaci tam rodina skutečně žila, a splátky hypotéky byly tudíž primárně vynaloženy na zabezpečení základních potřeb rodiny.
Pro posouzení nároku na kompenzaci bylo nutné zhodnotit výši splátek hypotéky, které byly
ve zkoumaném případě poměrně nízké – necelých 7000 Kč měsíčně. Soud usoudil, že tato částka představovala jen zlomek výdajů, které by rodina musela hradit, pokud by si podobný dům pronajala. Nárok na kompenzaci druhé strany tak zamítl. Na první pohled se může zdát řešení situace nespravedlivé, neboť vlastník nemovitosti po rozvodu odchází s (částečně nebo plně) splaceným domem a druhý manžel zůstává prakticky bez majetku. Je však nezbytné zmínit, že vlastník nemovitost získal ještě před svatbou – a soud svým verdiktem ustanovil správný postup při vypořádání hypotéky během rozvodu, který se uplatní i u budoucích sporů.
